Gili Trawangan – párty ostrov

Čas na Bali se nám krátí ke konci a tak zařizuji druhý a zároveň poslední výlet. Po prvním výletě jsem na dva týdny odpadla. Noha mi natekla, jak při elefantiáze. Nemohla jsem chodit, do vody prostě nic. Jediná náplň mých dní bylo koupání se ve vlastním potu na pokoji a koukání na přátele. Druhý výlet byl nezbytná nutnost k tomu, abych se totálně nezbláznila. Před odjezdem na Bali jsem měla více plánů, ale člověk míní osud mění. Nakonec volíme ostrůvek Gili Trawangan, který se spolu s ostrůvky Gili Air a Gili Meno nachází u Lomboku – cca 40 km po moři z přístavu Padangbai na Bali.

Jak se tam ale dostat?

Prioritou pro nás je transfer do Padangbai, protože 2-3 hodiny na motorce by byly peklo. Dávám dotaz do skupiny Češi a Slováci na Bali. Dostanu zde kontakt na místní agentku, ale i rady. Gili Trawangan je z ostrůvků Gili největší a je to párty ostrov plný magic mushrooms a opilých Australanů – dle informací na netu.

Cena pro dvě osoby přes agentku za cestu lodí a transfer z místa ubytování je 1 milion rupií (cca 2000 kč) – ano v přístavu se to dá usmlouvat i levněji. Ubytování na Gili Trawanganu volím přes booking za 392.500 rupií – 3* hotel s dobrým hodnocením, bazénem, klimatizací, wifi a snídaní.

Sraz s řidičem transferu má být 6:45. V den odjezdu vstáváme lehce po 6 hodině. Tom si dělá kávu, já ještě dobaluji a uklízím, když mi 6:28 přichází smska, že řidič nás čeká před lékárnou. To jsem fakt nečekala. Tom vylívá nedopitou kávu, bereme věci a pospícháme k lékárně, kde už opravdu stojí minibus s nabručeným řidičem.

Cesta na Gili T

Cestu minibusem přes ostrov beru jako přípravu na loď. Nesnídat byl dobrý nápad. Čekám, kdy se dostaví „mořská nemoc“.  Jsme první cestující minibusu. Při zastávce pro další cestující si beru šátek z batohu. Klimatizace jede na plné pecky a jelikož mám holá ramena tak zároveň mrznu a lepím se k sedačce. Po cca dvou hodinách třepání vystupujeme před kanceláří na pevnou zem a hned se na nás sletí hejno zisku chtivých Balíjců – nabízí vody, sluneční brýle, pivo, Pringles chipsy a jsou dotěrní jak mouchy.

V kanceláři dostaneme zpáteční lístky a nálepky s nápisem Gili Trawangan. Nálepky si lepíme na oblečení a batohy a jsme hnáni s davem do „čekárny“, kde je plno dalších oblepených lidí. Záchod v přístavu hledám marně a nakonec to ani nestíhám. Naštěstí na lodi je něco záchodu podobné. Sedíme v uzavřeném prostoru, kde jsou řady sedaček po pěti s chodbičkou uprostřed. Zabereme si celou pětku a loď naštěstí není plná. Oknem se nám ještě snaží prodat všechno možné Balíjci na břehu. Na začátku cesty prochází týpek se zelenými sáčky na blití (na nás nezbyde). Hladina moře je rovná a nejsou žádné vlny, takže nejsou potřeba. Pár cestujících vyleze na střechu lodi a během cesty mám možnost okýnkem pozorovat něčí nohy a dokonce mi okýnkem přiletí i hořící vajgl. 🙁

Naprosto šílený ostrov

Kolem 11 hodiny vycházíme z lodě přímo do vody na Gili T. Všude davy lidí a místní, kteří nabízejí ubytování, transfer, potápění a výlety. Ubytování máme až od 1 hodiny, tak se jdeme projít. Cesty na ostrově jsou písečné – místní je neustále polívají, všude je bordel, místy smrad a koňské koblihy. Uprostřed ostrova mešita, která v určité časy „jodluje“. Všude běhají slepice, kočky a jezdí povozy a lidi na kolech. Naprosto jiný svět.

Má to své kouzlo. Všichni jsou vysmátí a vládne tu klid a pohoda. Kolem 12 hodiny začínáme hledat naše ubytování. Máme google maps a tak hotel najdeme hned, na recepci nás přivítají chlazenou vodou a během chvilky máme i pokoj. Ubytujeme se, nahodíme plavky a jdeme na jídlo. Tom nechce do přístavu a naštěstí cestou nacházíme warung, kde si já dám gado gado (zeleninový salát s tempehem a burákovou omáčkou s rýží) a Tom kuře s rýží vařenou v kokosovém mléce a tempehem za 90.000 rupií.

Po jídle se rozhodneme obejít ostrov a cestou se vykoupat. Kousek od přístavu najdeme stanici s malými želvičkami. Najít pěknou čistou pláž je dílo. Ty krásné jsou u hotelů a mimo hotely je bordel. Nakonec strávíme nějakou chvíli na pláži, která se zdá nejvíce čistá. Sice na břehu je plno úlomků korálů, které píchají do noh a v rozvířené vodě řasy, ale jinak jak kafe. Ujdeme za ten den přes 18 km a k večeru sotva pleteme nohama. Vracíme se do stejného warungu a dáváme si kalamáry (lepší jsem snad nikdy nejedla) a místní pivo bintang (které chutná, jak tři hodiny stojící koza – zvětralé pivo po Ostravsky). Máme slevu 10% a platíme 140.000 rupií.

Magic mushrooms

Po návratu na hotel jdu do sprchy. A tak si poprvé myji vlasy sice teplou, ale slanou vodou. Na zuby volím vodu balenou. Po setmění se vydáváme zpátky k pláži temnými uličkami, podél místních skvotů. I když je všechno kolem šílené nemám vůbec pocit strachu a cítím se moc dobře. Lidi kolem jsou buď na houbách a nebo na alkoholu. Najdeme bar s divným týpkem, který nám namixuje houby spolu s colou a redbulem – drink chutná opravdu dobře. Z baru se jdeme projít a končíme ve Warungu Warna na lehátkách na pláži. Hraje zde živá hudba a v rámci happy hours máme dvě pinacolady za cenu jedné.  Druhou dávku už si nedáváme, protože jsou hooodně silné. Kolem 11 si chceme dát jídlo a obsluha nám sdělí no chicken, no beef, no tuna. Tak tedy nic. 😀

Ještě se projdeme, všechno je bagus (dobře) a některé bary jsou plné Australských opilců. Čas utíká tak nějak pomalu a kolem 12 již spíme na pokoji. Zda-li houby měly nějaký účinek nevíme. Ráno si jdeme na bar objednat snídani, kterou nám donesou ke stolečku před pokoj. Kolem 10 hodiny opouštíme hotel a na pláži hledáme bar, kde jsme byli v noci. Nenacházíme a s pocitem, že se nám to možná jen zdálo, končíme na pláži nedaleko přístavu. Obloha se začíná zatahovat, tak hledáme podruhé. Nezdálo se nám to, bar existuje a my si dáváme výborný steak z tuňáka s přílohou, džusík a vodu za 175.000 rupií. Záchod baru se nachází přes cestu v postranní uličce (se záchody je to zde celkově vtipné). Když tam dojdu, tak pojízdné dveře jsou zavřené a u umyvadla se myje místní. Aktivně mi otvírá dveře záchodu a tam čůrá další místní, který z toho ovšem moc nadšený není. Zato ten druhý se chechtá ještě, jak odcházím.

Cesta zpět

V přístavu najdeme naší cestovku. Sedí tam několik vysmátých místních a smějí se snad všemu, asi ty houby… Dostaneme lístek a směr. Loď je menší a má mokrá okýnka – naivně si myslím, že na Bali prší. Tentokrát je loď plná k prasknutí a musíme sedět na sedáčkach po třech. Po vyplutí zjišťuji, že mokrá okýnka nejsou z deště, ale z obrovských vln. Pustí nám na plné kule party hudbu a skrz vlny to skáče a houpe, jak na kolotoči. Loď ještě jede na Gili Air a Lombok. Díky zajížďce a vlnám cesta zpátky trvá o hodně déle.

Kolem 5 jsme v Padangbai, kde se na nás zase všichni sletí a nabízí odvozy. U cestovky zjišťujeme, že zpáteční transfer nemáme k lékárně, ale pouze k Canggu clubu a tam si máme vzít na zbytek cesty taxíka. Všem říkáme, že jsme platili extra poplatek. Poté co řidič vyhodí naše spolucestující, začínáme smlouvat, aby nás hodil až k nám. Zkusíme nahodit cenu 50.000 rupií načež řidič říká, že je to 7 km navíc a že to bude za 100.000 rupií. Cestou se docela dost rozprší, navíc už je tma, tak souhlasíme. Cesta přes ostrov díky zácpám a semaforům trvá přes 3 hodiny…

Aneta Wandrolová
Od roku 2014 se věnuje chovu koček ragdoll, díky tomu absolvovala několik výstav, dodělala si kurz G1 pawpeds pro chovatele koček a začala se více zajímat o situaci koček v ČR. Je autorkou eBooku Bydlím u své kočky, ve kterém mohou lidé najít odpovědi na své otázky ohledně výbavičky pro kočky. Více o Anetě najdete zde Kontaktovat Anetu můžete na aneta@anetawandrolova.cz nebo na facebookové stránce Tajuplný svět koček
Komentáře