Můj přirozený porod

Moc ráda vzpomínám na svůj porod. Všechno šlo krásně přirozeně. Vůbec mě nenapadlo, že bych potřebovala léky na tlumení bolesti a nikdo mě do ničeho nenutil. Mé porodní báby seděly většinu dne v obyváku, na chvíli i odjely. Jednou za čas mě zkontrolovaly, něco poradily nebo mi třeba udělaly čaj. Při mě byly až v závěrečné fázi a takto mi to naprosto vyhovovalo.

Během těhotenství jsem moc ráda četla porodní příběhy cizích žen. Většina z nich byla z „domporodů“, ale přečetla jsem i některé krásné z porodnic. Ženy z mého okolí bohužel neměly moc pozitivní vzpomínky a já jen díky příběhům cizích žen věděla, že to jde i jinak, že porod může být krásný. Takový, na který žena ráda vzpomíná. Celé těhotenství jsem se na porod aktivně připravovala.

Věděla jsem, že svůj porodní příběh také sepíšu, ať už porod dopadne jakkoliv. Navíc již delší dobu uvažuji, že zde na blogu budu psát o více tématech. I když kočky budou stále na prvním místě. V tomto článku tedy navazuji na článek o tom proč jsem rodila doma.

První vlny

25.8. někdy ve 3 hodiny ráno začaly přicházet první vlny. Nebyla to žádná hrůza a dalo se vše prodýchat. Už nevím, jestli jsem i měřila dle aplikace v mobilu, ale moc jsem nespala. Do rána se to nijak nezhoršovalo a ani nezlepšovalo. Ráno jsem psala dule a porodní asistence (PA), že se v noci něco začalo dít. Je známo, že oxytocin „ožívá“ v noci. Přes den vlny sice chodily, ale hodně málo a nic se nedělo. Byla jsem na zahradě, udělala zákusek, uklízela, prodýchávala vlny. Vnitřně jsem věděla, že to nejsou poslíčci, ale že se mi pomalu rozbíhá porod. 

Spolu s nocí se vlny začaly rozjíždět. Byly silnější. Měřila jsem je. Pořád nebyly pravidelné a chodily si tak nějak všelijak. Myslím, že někdy o půlnoci jsem poprvé volala dule a následně i PA. To už bylo 26. 8. Pak jsem jim volala každou hodinu. Někdy ve 4 ráno mi aplikace hlásila, že mám jet do porodnice. Teď zpětně mi tohle přijde vtipné, protože kdybych jela do porodnice, tak můj porod by mohl být vyhodnocený jako nepostupující. Vlny šly pořád krásně prodýchávat, ale byla jsem z toho lehce nervózní, že dula s PA nestihnou přijet. Když mi přišlo několik vln po 5 minutách, tak jsem PA i dule řekla, že bych byla ráda kdyby už přijely.

Při čekání jsem si pouštěla meditace a afirmace k porodu z kurzu Jemného zrození. První přijela dula (cca 5 hodin ráno). Já moc nesledovala hodiny, takže časy jsou pouze orientační (malá se narodila 20:42). Chvíli po dule přijela PA. No a jak jsem již jednou zmínila, oxytocin je „noční hormon“, takže vlny přes den opět lehce ustaly. 

Den s dulou a porodní asistentkou

Dula mi udělala bylinný čaj na podporu porodu. PA zkontrolovala, jak jsem otevřená (v tu chvíli mi to neřekla a já se ani neptala – až po pár hodinách mi řekla, že jsem byla jen na cca 1 cm) a taky zkontrolovala ozvy miminka a to v jaké je poloze. Poloha byla správná i postavení. Obě mi radily, abych se snažila hodně odpočívat, ležet, ať mám sílu na porod samotný. Protože se pořád nic nedělo, tak obě odjely asi na hodinu pryč (cca 8 hodin ráno). Byl to i taktický tah, protože jsem třeba z jejich přítomnosti mohla být nervózní a třeba by se díky jejich nepřítomnosti porod více rozjel. 

Po návratu mi připravily vaginální napářku. Dělaly bylinné čaje. Přes den jsem se snažila spát v pokojíku a ženy si povídaly v druhém pokoji. Nebavilo mě pořád ležet, tak jsem se k nim na nějakou dobu přidala. Postupně se mi lépe kontrakce prodýchávaly ve stoje nebo na balónu. V leže to začínalo být horší a horší. Nevím přesně kolik bylo hodin, ale PA znovu kontrolovala na kolik jsem otevřená a to už mi oznámila, že se porod pomalu rozbíhá a že jsem na 4 – 5 cm.

Vaginální napářka od www.steamy.cz

Povídala mi, že je potřeba, aby přišly silné kontrakce, které miminko posunou dolů. Totiž, vůbec mi nesestoupilo břicho, pořád jsem ho měla dost nahoře. PA mi ovázala kolem břicha „rebozo“ šátek a vzadu jsem ho měla rukama lehce táhnout dolů. Udělaly mi čaj ze sporýše a ještě jednou se rozhodly odjet, ale ne daleko a během té doby mi zároveň psaly nebo volaly.

Já byla klidná a vůbec mi to nevadilo. Když odjížděly tak mi zase doporučily odpočívat a ležet, ať mám sílu na závěr. Polehávala jsem a snažila se spát na gauči, ale každá vlna mě vzbudila, chvíli jsem je i měřila a chodily po cca 8 minutách. Během jejich nepřítomnosti se mé tělo začalo čistit, takže jsem pořád běhala na záchod a do sprchy. Přesvědčila jsem se o tom, že když je porod přirozený, tak klystýr není vůbec potřeba. Kolem 5. – 6. hodiny odpolední se ženy vrátily. Opět jsme zkoušely vaginální napářku – ta už mi moc příjemná nebyla a moc dlouho jsem na ní nevydržela. Dula mi udělala kakao z bobů – to bylo dost hořké a už nevím k čemu to bylo dobré.

V jedné fázi se mi začaly třást nohy. Třes nešel vůbec zastavit. Dula mě uklidnila, že to je normální a že je to reakce těla na bolest.

Celou dobu jsem prodýchávala vlny technikou z hypnoporodu. Na závěr už to nešlo a vidina toho, že miminko vydýchám padla. Nedovedu si představit, že bych během vypuzovací fáze měla dýchat jako pejsek. V těch silných vlnách nešlo dýchat vůbec. Kdybych to nezažila, tak bych nevěřila tomu, jakou sílu dokáže děloha vyvinout. Stejně tak si nedovedu představit to, že by mi někdo říkal, kdy mám tlačit. Ono to všechno přišlo samo.

Hurá do finále

A tady je třeba opět zmínit, že přirozený oxytocin je „noční hormon“. On potřebuje klid, přítmí a pocit bezpečí. Je to úžasný hormon. Ve chvíli, kdy se začalo smrákat, začaly přicházet ty silné kontrakce, o kterých PA mluvila a já začala vokalizovat. I když jsem věděla, že tak to bude lepší, tak jsem se tomu dlouho bránila. K vokalizaci mě navedla má úžasná dula a jak jsem začala řvát, tak jsem řvala až do narození Violky.

PA mě znovu zkontrolovala, rovněž ozvy miminka a zjistila, že malá se přetočila do jiného postavení. Takže během těch silných kontrakcí mi dělala „rebozo“ masáž na přetočení. To už moc příjemné nebylo. Malá se sice vrátila, ale pak se stejně zase přetočila. Díky tomu asi pak po porodu měla kefalhematon. Prostě to chtěla mít po svém.

Poté jsem šla naposled do sprchy. V té jsem prořvala pár kontrakcí – ale sprcha byla moc fajn. Možná jsem tam i měla zůstat. Po sprše jsem dala jednu nohu na vanu a zapřela se do zdi a prořvala další kontrakci. Nějak vnitřně jsem věděla, že mi každou chvíli praskne plodová voda a tak jsem volala na partnera, ať mi na zem v koupelně rozloží prostěradla a ručníky. Jen, co je rozložil, přišla další kontrakce a s ní praskla. Věděla jsem, že jdu do finále.

Ženy mi řekly ať jdu do pokoje, kde připravily na matraci polštáře, za matraci balón. Tak jsem byla chvíli zapřená o balón, zády k ženám a prořvala pár kontrakcí, až mi PA oznámila, že miminko musí dorotovat a ať si lehnu na bok. Já dopředu nějak neuvažovala v jaké pozici chci rodit, věděla jsem jen to, že na zádech je to nejhorší poloha, ovšem na boku je to velmi výhodná pozice. A i tak na zádech jsem nebyla schopná ležet vůbec, to byly bolesti nesnesitelné. Když jsem cvičila s aniballem, tak se mi nejlépe vydýchával v kleče, ale v tu chvíli jsem byla už i dost unavená a taky v těch silných kontrakcích jsem nebyla schopná mluvit a ani dýchat.

Po chvilce mi PA říká, že mám poslední možnost změnit polohu, ale já už byla někde jinde, „ve svém rodícím světě“, a zůstala jsem v leže na boku. Byl to neskutečný tlak a síla. Zpětně mě fascinuje, jak úžasný proces to byl. Všechno mě nutilo tlačit, strašně jsem řvala, vůbec nevím, kde se to ve mě bralo, ale moc mi to pomáhalo. Měla jsem pocit, že o mém porodu musí vědět celá vesnice, stejně tak rodiče přítele bydlící v druhém patře. A prý nikdo nic neslyšel.

Taky jsem se hodně potila – partner mi dával obklady na čelo. Dula mi držela nohu v šátku ve vzduchu a s každou kontrakcí jsem se do ní zapírala. Divím se, že jsem jí neporazila. No a jak jsem řvala, tak naše kočka z toho byla úplně paf a začala mě kousat do nohy. Vnímala jsem, jak běhá kolem, mňouká a má zorničky rozšířené přes celé oči. Mezi kontrakcemi jsem s vypětím všech sil zařvala, že mě kouše do nohou, protože to ženy neviděly.

Dula s PA jí vyloučily z pokoje. Snad možná kousla do nohy i dulu. Nutno dodat, že kousala z důvodu, že se mi snažila pomoct, za těch 7 let mě jinak nekousla a ani neškrábla. Nevím kolik pak ještě bylo kontrakcí, ale už jsem v mysli byla tam, kde se ženy dostanou v úplném závěru porodu. Myslela jsem, že už to nedám, že to dál nejde. V tu chvíli mi PA říká, ať si šáhnu na hlavičku, že už je vidět. Nakoplo mě to, ale to tlačení prostě šlo samo.

Placenta – strom života

Moje tělo mě k tomu nutilo, nešlo to zastavit. I když mi PA chránila hráz, tak jsem měla pocit, že se celá trhám. Pálilo to na opačné straně od hráze. No a pak už to byl jen okamžik. Partner mi říkal, že během jedné kontrakce se ukázal kousek hlavičky a na další už malá vyletěla celá. Po půlhodině od prasknutí plodové vody. Hned jsem jí dostala na břicho. V tu chvíli, jakoby se zastavil čas. Byl to nádherný pocit mít na sobě své miminko.

Violka neskutečně křičela. Kopala nožkami a snažila se plazit. Během těch cca tří hodin, kdy byla na mě: Dotepal pupečník, partner ho přestřihl, malá se s mou pomocí doplazila k prsu a přisála na chviličku, porodila jsem placentu, dostala koktejl. Bylo to opravdu nádherné, ale..

Přeci jen do porodnice

Ve chvíli, kdy jsem měla jít do sprchy a předávala Violku partnerovi, nedýchala. PA s dulou hned zahájily resuscitaci. Když Violka naběhla, shodli jsme se na tom, že pojedeme do nemocnice a volala jsem záchranku.

Do nemocnice se mi opravdu nechtělo, ale museli jsme zjistit, proč k zástavě dechu došlo. Jestli se třeba nejedná o nějakou vrozenou vývojovou vadu. Mělo to asi jedinou výhodu. Absolvovali jsme všechna novorozenecká vyšetření, stejně tak patičkový test.

Doktor, který přijel nás měl asi za hysterické rodiče, protože Violka po jeho příjezdu měla krásnou barvu, dýchala, tak mi v záchrance říkal, že to určitě jen usnula. Jen byla trošku podchlazená, což se asi stalo během resuscitace. Vyšetření v nemocnici ale zástavu potvrdila. V nemocnici jsme byly obě 6 dní a na to, proč k té zástavě došlo, se nepřišlo. Zřejmě Violka zapomněla dýchat, což u novorozenců vede k syndromu náhlého úmrtí. Díky tomu jsme hned pořídili neplánovaný monitor dechu.

Ten týden v nemocnici byl jako věčnost. Neskutečně psychicky náročný skrz to, že jsme první 4 dny nebyly spolu na pokoji. A kdyby Violce nekapal fyziologický roztok, tak podepisuji reverz a jdeme domů. Kdybych nic nevěděla, tak dnes, díky tamnímu kojícímu režimu a řečem ohledně kojení, nekojím. Na druhou stranu musím říct, že všichni byli moc milí a snažili se mi vycházet vstříc.

Porod doma bereme s partnerem jako naše nejlepší rozhodnutí, za kterým si stojím. Díky mé zkušenosti ženám, které také uvažují o „domporodu“, doporučuji rodit alespoň s porodní asistentkou. Nejlépe s dvěma nebo s PA a dulou. O tom jsem psala v minulém článku.

Aneta Wandrolová
Od roku 2014 se věnuje chovu koček ragdoll, díky tomu absolvovala několik výstav, dodělala si kurz G1 pawpeds pro chovatele koček a začala se více zajímat o situaci koček v ČR. Je autorkou eBooku Bydlím u své kočky, ve kterém mohou lidé najít odpovědi na své otázky ohledně výbavičky pro kočky. Více o Anetě najdete zde Kontaktovat Anetu můžete na aneta@anetawandrolova.cz nebo na facebookové stránce Tajuplný svět koček
Komentáře