Ohlédnutí se za rokem 2018

Kde bych jen začala. Byl to dlouhý rok, místy nekonečný. Přinesl plno zvratů a nečekaných událostí. Na blog jsem neměla téměř vůbec čas. Ono napsat, upravit a vydat článek do světa někdy není tzv. procházka růžovým sadem a když navíc řešíte plno jiných věcí, tak jste ve volné chvíli rádi, že si můžete odpočinout, jen tak si číst nebo se projít, sejít se s přáteli, někam si zajet.

leden – duben

Rok 2018 pro nás začal lehce nešťastně. V Ostravě se nám někdo vloupal do auta a ukradl odnímatelnou část autorádia, tzv. „čokoládu“. Nejhorší na tom bylo, že to nijak nešlo poznat, auto bylo normálně zavřené, jen ta přední část autorádia chyběla. Na to jsme přišli až doma. Mysleli jsme si, že jí mám v batohu. Stejně tak jsme si až doma všimli vypáčeného zámku. Na policii mě pobavili dotazem, jak dlouho jsem s přítelem a jestli náhodou „čokoládu“ neukradl on.

V polovině ledna jsme „odfičeli” do teplých krajin, konkrétně do Thajska, kde jsme byli až do začátku dubna. Nepovažuji se za velkého cestovatele, ale zažili jsme toho mnoho, poznali nové lidi i trošku pocestovali. Já vytvořila můj nový eBook (jen po našem příjezdu jsem to už nedotáhla do konce), nastavovala GDPR (mimochodem, jaký velký „boom” to byl a teď už se po všem jakoby slehla zem), dělala si kurzy, učila G1 Pawpeds. Tom pracoval na svém projektu.

Během mé cesty mi nejvíce chyběly kočky. S těmi si na dálku nepovykládám přes Skype, ani přes Messenger. Nevrní mi každou noc u ucha. Hřeje mě pouze to, že vím, že se mají dobře. Nejlépe, jak můžou. Poslední měsíc v Thajsku jsem už měla takovou krizi, že jsem hladila každou, kterou jsem potkala. Jedno kotě si nás tak oblíbilo, že bylo u naší chatky non stop.

duben – červenec

V dubnu jsme se vrátili do Česka a dostihla nás krutá realita. Lépe řečeno, rekonstrukce našeho bydlení. Vše mělo být hotovo a světe div se, nebylo. V květnu jsme doplatili zálohovou fakturu, začátkem července zaplatili další a kuchyně a vstupních dveří jsme se dočkali až v listopadu. Krátce po našem příjezdu jsem šla s Liluškou k veterináři na sono. Měla čekat koťátka, ale nečekala.

Mrouskání se dostavilo začátkem května. Zároveň jsem nastoupila do nové práce, a sice do zverimexu. Mé prvotní nadšení velmi rychle opadlo a zpětně si říkám, že jsem měla odejít už po zkušební době. Některé věci mi za to opravdu nestály. Na druhou stranu jsem ráda za tuto životní zkušenost, naučila jsem se mnohé a bylo opravdu super, že jsem měla neustálý přístup ke zvířatům. Možná by se to dalo nazvat splněným dětským snem.

Cesta k letošním koťátkům bohužel nebyla vůbec šťastná. Vše začalo ve chvíli, kdy byla Lilien ve třetím týdnu březosti a Tom špatně dovřel dveře, respektive zamkl otevřené dveře. Vzbudili jsme se kolem šesté hodiny ranní, kdy k nám do ložnice doslova „přiletěla” vyděšená Tomova mamka, že našla Lilu venku. Naše kočky nejsou venkovní. Liluška byla v šoku, místy měla drobné oděrky, celý den prospala a vůbec nevrněla. Nechci vědět, co všechno venku zažila. Nikolas se ven neodvážil.

Další rána přišla chvíli poté. Jediná kočička od nás, která šla do chovu, byla testována na HCM, jako heterozygot. Tahle, pro nás, šokující zpráva mě přinutila vytáhnout testy Lilien, které prováděla chovatelka, od které jsem jí koupila. Stálo tam sice, že testy platí pro Mainské mývalí kočky, Ragdolly a příbuzná plemena, ale jak jsem posléze zjistila, byly to testy pouze pro Mainské mývalí kočky. Současně s testy na FIV a FeLV jsem tedy dělala Lilien nové testy na HCM, správné, a výsledek byl také heterozygot. Ponaučení pro mě, důvěřuj, ale prověřuj.

Aby toho nebylo málo, začali nám značkovat dveře venkovní potulní kocouři. Z toho důvodu jsme koupili plašičku koček. Naše kočky neustále vysedávaly u zavřených venkovních dveří. Občas se i chytly. Vyvrcholilo to tím, že pár dní před porodem se u vstupních dveří něco událo a skončilo to useknutým cecíkem. Na veterině mi sdělili, že se s tím nedá nic dělat, kdyby jí přispali, tak by museli rovnou vyvolat porod císařem. Kocour putoval o patro výš, kde následně pobýval s pauzami po celé období koťat. Tohle byly poslední „hřebíčky do mé chovatelské rakve” a rozhodla jsem se, že si dám pauzu a zatím nebudu hledat nové chovné kočky.

Porod proběhl na výbornou, ovšem mlíčko v useknutém cecíku zatvrdlo. Dostávala jsem různé rady např. masírovat, promáčknout (ono nebylo moc kde promáčknout, když chyběl cecík) nebo antibiotika. Tak jsme jeli na veterinu pro antibiotika, která zabrala. Zatvrdlé mlíčko se vstřebalo, zbytek cecíku zčernal a znekrotizoval a následně jsem jej odstřihla. Koťátka pila pouze ze čtyř cecíků (bylo jich pět), ale nabírala. Zato já z toho stresu měla pár kilo dole.

červenec – říjen

Naše Déčka byla neskutečně vyspělá a chytrá. Ve čtvrtém týdnu již všichni baštili pečené mixované kuře, syrové maso, pili vodu a používali záchodek. Byli ve všem o týden napřed než předešlé vrhy. V srpnu mi začal kurz G3 Pawpeds. No, tolik anglického textu, jako během G3, jsem nenapsala za celý gympl. Bylo to hektické období. Komunikace s novými majiteli, péče o koťata, dvanáctky v práci, Pawpeds (ten se se mnou táhne až do prosince). V říjnu následovala kastrace koťat (cesta do Přerova) a rozvoz koťátek. Vezli jsme jen tři, ale jedno kousek nad Brno, druhé do Šumperka a třetí do Trutnova (na otočku, téměř 10 hodin v autě).

Také jsem během této doby řešila reakci na vakcínu Purevax. Kočička měla reakci hned při prvním očkování, takže podruhé ani nešla a kocourci měli reakci podruhé. Všichni byli ospalí, bez energie a s jedním jsme si kolem desáté hodiny večerní udělali výlet na veterinu. Byl apatický, měl vyplazený jazýček a horečku. Pak jsem našla diskuzi více chovatelů se stejnými nebo dokonce horšími nežádoucími účinky. Tak a teď babo raď čím očkovat.

listopad – prosinec

Začátkem listopadu jsem kastrovali Lilušku a Nikouška. Přivezla jsem si je ještě spící, když se probrali, byli jako kdyby vypili deset piv. Nebyli schopní se udržet na nohou, padala jim hlava. A v tomto stavu se mi Nikolas snažil skákat na škrábadlo a jiné vyvýšené předměty. Lilien na něj syčela. Dopadlo to tak, že jsem šla spát, oba mi vlezli pod peřinu a vyspali se z toho. Pár dní poté se Lilušce zalily oči čirými slzami. Takže jsem jela opět na veterinu pro kapky.

Koncem listopadu mi skončila výpovědní lhůta a koupili jsme letenky do Asie. Opravdu nemám ráda vánoční shony. Vánoční výzdoba už koncem října, utrácení nesmyslných sum za dárky a obchody plné lákadel v podobě slev mi prostě nejdou na rozum. A tak jsme se sbalili, obešli všechny úřady, sešli se všemi, kteří se s námi sejít chtěli a odjeli zase na dlouho do Asie.