Proč jsem rodila doma

Ve které porodnici chceš rodit?! Tuto otázku jsem poslouchala během těhotenství velmi často. Někdy následovala i další ve stylu: Doufám že nechceš rodit doma?! Jak jsem zjistila, domácí porody jsou v české společnosti tabu. Dle většiny lidí je to hrozně nebezpečné. Média píší většinou o těch, které dopadnou špatně. Ženy rodící doma jsou navíc považovány za alternativní.

Přečetla jsem pár knih, zakoupila dva kurzy, podívala se na dokument Orgasmický porod a hlavně našla skupiny žen, které doma rodily a sdílely své příběhy. Tohle všechno vedlo k tomu, že jsem se rozhodla rodit doma. Chápu, že domácí porod není pro každou, ženy by ale měly mít právo volby.

Moje cesta k domporodu

Dá se říct, že jsem o domácím porodu uvažovala od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Představa, že budu muset do porodnice mi byla od začátku nepříjemná z mnoha důvodů.

Nedovedla jsem si představit že:

Pořád tady byl vnitřní hlásek poháněný společností, který mi říkal, že doma se dnes přeci nerodí, že je to strašně nebezpečné. Stejně tak strach z neznáma. Proto jsem první část těhotenství uvažovala o ambulantním porodu v porodnici s dulou.

Koncem ledna jsme absolvovali kurz zdravého životního stylu. Jedna z účastnic byla pediatra, která chodí k „domporodům“. Ptala jsem se jí, jestli to není nebezpečné. Odpověděla mi otázkou: „Jak si myslíte, že se narodily naše babičky a dědové“? Tehdy jsem byla asi v desátém týdnu těhotenství.

Ve chvíli, kdy zakázali otce u porodů jsem měla už jasno v tom, že chci rodit doma. Takže, jak jsem u petice proti tomuto zákazu uvedla, že to radši budu rodit doma, tak jsem to myslela vážně. Problém byl pouze v tom, že jsem neměla PA (porodní asistentku) a neastistovaný porod doma bych si opravdu „nelajzla“, to je nezodpovědný přístup. Když jsem v cca 12. týdnu těhotenství hledala dulu k doprovodu do nemocnice, tak jsem psala i několika PA, ale všechny mi napsaly, že v srpnu mají dovolenou.

Měla jsem opravdu štěstí. Díky Covidu, a s ním spojeném zákazu otců u porodu, jsem dostala druhou šanci. Zkusila jsem znovu oslovit PA a jedna mi napsala, že nakonec doprovází ženy i v srpnu a v mém termínu má volno. Věděla jsem, že termín porodu je relativní, může nastat od 38tt do 42tt. Počítala jsem i s možností, že ve stejný den bude rodit i jiná žena a třeba PA ke mně nebude moct. To bych pak, sic nerada, do té porodnice jela. Byla jsem otevřená všem variantám a neupínala se na žádnou.

Můj pohled na porod

Jako dítě jsem byla u několika porodů krav, později jsem zažila porody ovcí a nakonec byla naše kočka Liluška. Fascinovala mě přirozenost zvířecích porodů, jak hladce probíhaly a že jejich instinkty zafungovaly v podstatě okamžitě. Každá zvířecí matka svá mláďata hned po porodu ochraňovala. Díky těmto porodům jsem celý proces brala jako něco přirozeného, úžasného, jednoduše takový malý zázrak. Byl to naprosto úžasný zážitek, vidět, jak se to mládě nadechlo. Jehňata a telata se během krátké doby stavěla na nohy. Koťata zase hledala v srsti po čichu cecík.

Od začátku jsem přistupovala k porodu pozitivně a ještě než jsem otěhotněla, tak jsem sledovala několik youtuberek. Nejvíce mě asi ovlivnila MaruškaVEG, která mluvila o svém porodu a přípravě na porod. O porodu mluvila moc hezky a doporučovala několik knih. Všechny jsem nesehnala, ale první, kterou jsem přečetla byla Aby porod nebolel. Další, kterou mohu doporučit je Hypnoporod.

Příprava na domporod

Stejně tak důkladně, jako jsem se připravovala na porody naší Lilušky, jsem se rozhodla připravit na svůj vlastní porod.

Díky Covidu jsem neabsolvovala ani jeden kurz vedený porodnicí. Toho nelituji i když jsem to původně měla v plánu. Místo toho jsem koupila dva kurzy, které mohu všem vřele doporučit – online kurz přirozeně k porodu a mateřství, a pak jsme s partnerem absolvovali ještě kurz hypnoporodu od jemného zrození. Také jsem hodně poslouchala meditace od Jemného zrození. Krom příběhů žen „domrodiček“ jsem četla i příběhy těch, které rodily v porodnicích. Zjišťovala jsem, jaké praktiky přetrvávají a že porod v porodnici prostě může dopadnout všelijak. Třeba v poloze na zádech, s nástřihem, oxytocinem a epiduralem. 

Také jsem komunikovala s několika dulami. Duly jsou úžasné ženy, které mají mnoho zkušeností a také znají poměry v místních nemocnicích. Bez duly bych do porodnice nikdy nešla. Má dula mě úžasně provedla koncem těhotenství a i porodem. Je hodně důležité, být informovaná, protože kdo nic neví, musí věřit všemu.

Mnoho lidí z mého okolí si myslelo, že se porodu bojím, proto se tak učím. Musím říct, že z porodu jsem strach vůbec neměla. Ke konci jsem měla strach pouze z toho, že PA nebude moct a že budu muset rodit v nemocnici. Dokonce stále věřím i tomu, že porod může být bezbolestný. Ten můj sice bezbolestný nebyl, ale byl krásný a ta bolest… To je taková jiná bolest, na tu žena stejně po porodu zapomene. Je to krásná, životadárná bolest. 

Zvládly to ostatní, zvládneš to taky

Toto je naprosto otřesná věta, kterou by žádná těhotná připravující se na porod nikdy nikde neměla slyšet. Ani právě rodící žena by takovou větu neměla slyšet. Rodící žena je totiž nejzranitelnější. Od začátku jsem věřila v to, že porod může být nádherný zážitek, a proto jsem se rozhodla porod prožít, ne přežít.

Hledala jsem důvod, proč většina žen v mém okolí měla tak hrozné porody. U většiny byl první porod hrozný zážitek. Porody končily císařem, vexem, polohou na zádech a samozřejmostí byl i nástřih. Některé mi i popisovaly to, jak jim doktoři či sestry „skákali po břiše”. Moc si tedy to skákání nedovedu představit, asi ani nechci, ale děsí mě to. Tato technika (Kristellerova exprese) je dávno zakázaná a stejně pořád používaná.

Všechny tyto ženy měly jedno společné. Šly do porodnic, dopředu nic moc extra o porodu nestudovaly a když jim pak personál řekl, že dáme prostaglandin/oxytocin pro urychlení, tak na to kývly. Stejně tak si pobízené personálem dobrovolně lehly na záda, do jedné nejhorší z pozic pro porod. Věřily, že jim všechno toto pomůže. Samozřejmě v některých případech jim to pomoct mohlo, ale většinou první nepřirozený zásah spustil kaskádu dalších zásahů.

Neříkám, že rodit v porodnici je špatně. Máme zdravotnictví na špičkové úrovni. Někdy mohou nastat u porodu takové komplikace, že je potřeba zásahu. Doktoři dokáží dělat zázraky. Jen z příběhů z porodnic mám pocit, že některé se zavrtaly v minulosti a porod vedou, místo aby ho nechaly přirozeně plynout, ale hodně asi záleží i na personálu. Jedna směna může být respektující k rodičkám, zatímco druhá je nahání do slepých uliček.

Neasistovaný porod je hazard

Bohužel, v ČR nemáme možnost volby. Ženy jsou odkázány na porodnice. V zahraničí to funguje tak, že si ženy mohou vybrat. Buď porod doma nebo v porodním domě a nebo v porodnici. K „domporodům“ pak chodí legálně dvě PA. U nás PA hrozí postih, tím pádem jich k „domporodům“ velké množství nechodí a funkci druhé většinou zastane dula. Toto je určitě rozumné, protože v případě komplikací jsou dvě zkušené ženy k nezaplacení.

Neasistovaný porod je rozhodně nezodpovědné řešení, stejně tak porod pouze s dulou. Pokud dula nemá vystudovanou zdravotnickou školu, tak není zdravotník. PA může během porodu provádět vaginální vyšetření, zašít poranění nebo aplikovat injekčně léky. Moje PA měla s sebou také zařízení na měření ozev miminka.

Domácí porod není žádná machrovinka, žena by k němu měla přistupovat s úctou a respektem. Také to není rozhodnutí ze dne na den, ale většina žen se na to připravuje po celé těhotenství. No a pak tedy, vlastně každý porod začíná doma.

Můj porodní příběh si můžete přečíst v dalším článku.