Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu

Před přistáním na Bali letadlo trošku ve vzduchu poskakuje. Nic moc příjemného. Když konečně dosedne, tak je to super být zase na zemi. Shuttle bus nás převeze na terminál. První nás čeká pasová kontrola, víza naštěstí máme z domu, tak nemusíme řešit imigrační. Jdeme k přepážce společně a dostáváme razítko do pasu, že vízum bylo použito. Další naše cesta vede k pásům se zavazadly.

Procházíme letištěm

U pásů se už hromadí lidi s vozíky na zavazadla. Tom hledá vozík, ale docela marně. Zahlédne samotný vozík. U vozíku zjišťuje, že je od paní, která má 13 zavazadel. Naštěstí se nakonec objevuje zaměstnanec letiště s vozíky, takže kufry a vše ostatní nemusíme tahat v rukách. Lidí postupně ubývá a naše kufry stále nikde. Pomalu se smiřuji se ztrátou během cesty. Vyjíždí první – třikrát sláva!!! Chvíli na to jej následuje druhý.

Je krátce před půlnocí, když jdeme vstříc dalším přepážkám. V rukou mám oba papíry z letadla. Popis je jasný – červená cesta (máte neodbavené jídlo), zelená (nic nevezete). Náš plán jít červenou cestou k rentgenům je zmařen jedním ze zaměstnanců letiště. Vyplňujeme tedy do papíru, že žádné jídlo nevezeme (ani petku vody, ani tuňákové konzervy :-D) a postupně „protékáme zúženým hrdlem“ k přepážce. Paní si bere jen modrý papír a ten s chorobou nám zůstává (a to mě jeho vyplnění stálo značné úsilí).

První šoky

Tom má ještě tendence se vracet k rentgenům, ale já ho tahám vpřed, když jsem téměř venku. Vycházíme do obrovské otevřené haly. Hala je rozdělená nízkým plotkem, za kterým stojí stovky Balíjců s cedulky. Na každé cedulce je jméno osoby. V hale to hučí, jak v úlu. Všichni jsou vysmátí a ukazují na nás své cedulky. Tohle jsem ještě nikde neviděla. Musíme se tomu smát. Snažíme se najít cedulku s našimi jmény.  Teď trochu lituji, že jsem nepořídila žádnou fotku, protože to byl fakt zážitek.

Nemusíme chodit moc daleko a nacházíme našeho Balijce. Přes plotek se přejít nedá  a jediná cesta je přes duty free obchod. Když se dostaneme na stranu Balíjcu nastává problém, kde je ten náš. Říkám si, že nás by snad mohl vidět, když všechny převyšujeme. Pak ho zahlédnu, jak se chudák rozhlíží a hledá nás.  Jsme v hale a zároveň venku a cítíme vlhké horko.  Tony nám pomáhá s kufry a vede nás ke garážím.

Na chvíli se s námi rozloučí, auto má zaparkované v druhém patře. Během čekání nás osloví několik dalších Balijců, jestli nechceme taxi. V autě má Tony puštěnou klimatizaci na plné kule a říká nám, že je zde zrovna dneska docela chladno. 😀 Veze nás do našeho ubytování. Kdybychom jeli ve dne, tak by cesta trvala až 2 hodiny, takhle kolem půlnoci to zvládáme za cca 45 minut. Cestou nám ještě staví u směnárny, která ovšem má nečekaně zavřeno (díky bohu za tu vodu a tuňákové konzervy).

Ubytování

Volili jsme ubytování přes airbnb.  Tonyho nám zajistil Daniel (je zde něco jako bytný) za 20 dolarů. Tony nás doveze přímo před vrata vily. Opět nám pomůže s kufry a vede nás do velké venkovní kuchyně, kde sedí několik lidí u počítačů. Nakonec zjišťujeme, že jsou všichni z Ruska, včetně Daniela. Chvíli si povídáme a pak už mizíme na pokoji. Máme velký pokoj s manželskou postelí, skříní, třemi stolky (na jednom z nich je televize, u dalšího zrcadlo), klimatizací a větrákem. Z pokoje vycházíme přímo do společné venkovní kuchyně. Dále máme v pokoji vstup do „kuchyňky“ – je zde linka a umyvadlo. Z kuchyňky vedou dveře do koupelny, kde je sprcha a záchod.

Jetlag se začíná projevovat. Tom tedy bere notebook a mizí venku. Já se převaluji, pak usínám. V 5 ráno se budím, vykouknu ven a u stolu sedí Ruska Máša a paří civilizaci na počítači. Ještě si jdu na chvíli lehnout no a budíme se oba ve 4 hodiny odpoledne (9 ráno našeho času). To nevyšlo. Máša stále sedí u stolu a hraje civilizaci. Dáme si tedy naši vodu a tuňákové konzervy s chlebem. Objevuje se Daniel a bere nás na procházku po okolí. Ukáže nám směnárnu, pomůže nám koupit Indonéske simkarty s internetem, dále nám ukáže obchody. Je božííí!

Nabídne nám i zapůjčení skútru, že si jej můžeme vyzkoušet a případně pak půjčit za 600.000 rupií na měsíc. Na skútru si můžete všimnou držáků na surf.

První jídlo

Obloha se škaredě zatáhne, tak na projížďku vlevo kašleme.  Jdeme se projít alespoň na jídlo. Směníme prvních 100 eur za 1.390.000 rupií. Jupí konečně jsme milionáři.  Sedíme ve warungu Munggau a čekáme na první nasi goreng (smažená rýže) – já chci nepálivé, Tomovi je to jedno.  Máme výhled na cestu, přes kterou neustále proudí davy motorek, aut.

Během naší večeře se spustí průtrž mračen, lidé na motorkách nahodí pláštěnky a jedou dál. Večer se vydáváme ještě na jedno jídlo. Zatím moc nerozumíme místním warungům a proto volíme jídlo zabalené v listu za cca 10 kč za list v pouličním stánku. Modlím se, aby to nebyly kočky a psi. Ve vile zjišťujeme, že v tom je rýže, kousky masa (vypadá to jak kuře), kokos a snad i arašídová omáčka, k tomu ještě malý sáček s červenou pálivou omáčkou.  Jídlo je to moc dobré. No a v noci se v posteli opět převalujeme a spát ne a ne.

Aneta Wandrolová
Od roku 2014 se věnuje chovu koček ragdoll, díky tomu absolvovala několik výstav, dodělala si kurz G1 pawpeds pro chovatele koček a začala se více zajímat o situaci koček v ČR. Je autorkou eBooku Bydlím u své kočky, ve kterém mohou lidé najít odpovědi na své otázky ohledně výbavičky pro kočky. Více o Anetě najdete zde Kontaktovat Anetu můžete na aneta@anetawandrolova.cz nebo na facebookové stránce Tajuplný svět koček
Komentáře