Zpackaný výlet do Ubudu

Začátkem ledna (3.1.) jedeme na první výlet: podívat se do Ubudu na makaky a chrámy v Monkey forest (opičí prales). Rozhodování zda jet je těžké – na mapě je to kousek, ale skutečnost je jiná. Počasí je takové všelijaké, navíc cestou na snídani se objeví velmi škaredý temný mrak a v předpovědi je i déšť. Pro jistotu kupujeme v obchodě dvě pláštěnky (cca 52 kč za obě). Já pojím jen nějaké keksy z obchodu a Tom si zajde do warungu Java Pojok na obložený talíř dle vlastního výběru s rýží. Kolem 10 hodiny vyjíždíme. Cestou několikrát zabloudíme a díky tomu jedeme přibližně hodinu a půl.

Přivítací slejvák

Konečně přijíždíme na velká parkoviště před Monkey Forest. Jestli jsou a nebo nejsou placené na to jsme se přijít nesnažili a jeli dál. Při příjezdu je možné vidět na stromech první opice. Dojedeme až na výjezdovou cestu a zastavíme motorku mezi ostatními motorkami na posledním volném místě před kavárnou. V tu chvíli se spustí průtrž mračen. Tak tak stíháme seskočit z motorky a schovat se pod střechu kavárny.  Hned se objeví s vidinou zisku velmi ochotná obsluha a my tedy sedáme na kafe.

Mají i cibetkovou kávu (kopi luwak) – konvičku za cca 400 kč – tu si nedáváme. Turistická oblast a ceny tomu také odpovídají – Tom si dává cappuccino a já výýýýborné ice latte – platíme cca 130 kč. Během popíjení kávy můžeme sledovat, jak po cestě jezdí auta a na vedlejších domech poskakují opice – dokonce lozí i po proudech elektrického vedení. Největší gól nastává ve chvíli, kdy opice začne čůrat ze střechy přímo dolů na chodník. V lese si pak na tohle dáváme pozor. 😀

Monkey forest

Trošku poprchává, když míříme ke vstupu. Ještě před vstupem se nám snaží prodat předražené banana for monkeys. Přemýšlím nad otázkou banana for me. 😀 Vstup stojí cca 80 kč (40 000 rupií) pro jednoho dospělého. V areálu jsou pak další stánky s banány.  Osobně mi stačí na opice pouze koukat. Na zemi se všude možně válí banány, takže jestli chcete mít opici za krkem, stačí se pouze sehnout. Slupky od banánu a již nakouslé banány sice stále uklízí zaměstnanci parku, ale v tom počtu turistů krmících opice je to marné.

Projdeme celý areál. Začínáme cestou do pralesa po dragon stair. Pak kolem Holy Pool a Holy Spring Temple slepou uličkou podél říčky tam a zpět. Všude po areálu jsou sochy – některé až trochu děsivé – a opice.  Opice občas mají předměty, které by úplně mít neměly. Nejvíce top jsou plastové láhve (vždy si je někam odnesou a snaží se je prokousnout, případně napodobují lidi a vypadá to jakoby pily) a papírové prospekty o parku – viděli jsme pár opic „pochutnávat“ si na nich. Také jsme viděli, jak jedna opice tahala za kalhoty mladíkovi – škodolibě jsme čekali, jestli mu je stáhne, ale nakonec jí to asi přestalo bavit.

Během naší procházky nastává další průtrž mračen. Nahazujeme pláštěnky a náhodou nacházíme zavřené obchody se suvenýry, kde se dá schovat. Rozhodně se nenudíme – je se zde více lidí a dokonce i dvě opice. Nejdříve se spolu honí, pak jedna vezme nějakému děcku plastovou láhev a končí s ní na střeše. Je zde s námi i kuřák, který to nevydrží a zapálí si. Po chvíli vedle něj sedí opice a cigaretu mu nekompromisně bere. Strká jí do tlamy zapálenou stranou a hned na to vyplivuje. I přes špatný zážitek jí však po chvíli bere zpátky do tlamy a odbíhá kousek dál, kde jí podrobuje důkladnému rozcupování.

Po areálu jsou cedule s nápisy, jak se k opicím a v parku chovat a samozřejmě  zákaz kouření. Otevírat batoh, či přetahovat se s opicí o cokoliv zde také není úplně dobrý nápad. Celkově se nám v Monkey Forest moc líbilo a vůbec se nám nechtělo odejít. Kolem 3 hod přestává pršet a máme již takový hlad, že se vydáváme na cestu zpátky k motorce – navíc se chceme vyhnout dalšímu dešti.

Main Temple (Hlavní chrám)

Další fotky na Cestou necestou z domova.

Návštěva doktora

Motorku i s helmami nacházíme na místě, kde jsme jí zanechali. Co se změnilo, je cesta, která je zřejmě jednosměrná a totálně zacpaná. Motorky projíždí škvírou mezi auty stojícími v koloně na jedné straně a zaparkovanými motorkami na straně druhé. Tom se samozřejmě i přes mé protesty přidává. No a pak se to stane. V jednom velmi těsném místě nohou zavadím o zaparkovanou motorku. Tom nejdříve nechápe, co vyvádím, ale při pohledu na mou zkrvavenou nohu bledne.

V tu chvíli potřebuji pouze desinfekci – naivně si myslím, že je to pouze škrábnutí. Kolona se téměř nehne, z nohy kape krev. Nedá se nic dělat a Tom opět vjíždí do škvíry mezi stojící auta a motorky. Naštěstí po pár metrech vidíme v postranní uličce nápis medical doctor. Tom nejistě zastavuje na chodníku, který tam vede. Hned dostáváme nabídky na masáže a jídlo. Stačí ukázat na mou nohu a zděšeně začnou ukazovat k ceduli doctor.

Máme štěstí, doktorka je zrovna v ordinaci a hned se mi představuje. Při průchodu ke křeslu jí tam udělám plno krvavých šlápot. Začnou se mi třepat nohy, bolest necítím a doktorka mi to polívá nějakým roztokem. Pak to obváže, kvůli zastavení krvácení a posílá mě na lehátko relaxovat – což se dělá docela blbě s bandou pavouků nad hlavou. Rána je 2-3 cm dlouhá a asi 0,5 cm hluboká a budou to 3 stehy, oznámí mi doktorka. Vše vysvětluje a ukazuje. Sterilně zabalenou injekci a lokální anestetikum s expirací do roku 2019. Po umrtvení ránu znovu vymyje a zašije. Navíc mi dá antibiotika, léky na bolest a obvazy + se zajímá, kdy jsem byla na očkování proti tetanu (díky bohu, že jsem na něj před odletem šla). Zatímco doktorka sepisuje protokol, hlavou se mi začíná honit, jak tohle zaplatíme. Konečná cena je 1.085.000 rupií (cca 2170 kč).

Už jsem smířená s odjezdem Toma pro kartu do vily a zpátky, mou jsem si nebrala. Tom překvapuje a vytahuje kartu svou. Mé nadšení opadá, když platební terminál doktorky kartu nepřijímá. Poslední možnost je jít vybrat. Děsím se toho, s čím přijde (era bank). Přichází a kroutí hlavou. Hrkne ve mně a on vysmátý vytahuje peníze. Ufff. Nohu mám mít v suchu a obvaz mám udržovat čistý. Celou cestu zpátky nám leje a i přes pláštěnky jsme zmoklí jak slepice, včetně nohy… První jídlo máme až kolem 9 hod večer. O dalších cestách do Ubudu, které také stály za to, budu psát příště.

Aneta Wandrolová
Od roku 2014 se věnuje chovu koček ragdoll, díky tomu absolvovala několik výstav, dodělala si kurz G1 pawpeds pro chovatele koček a začala se více zajímat o situaci koček v ČR. Je autorkou eBooku Bydlím u své kočky, ve kterém mohou lidé najít odpovědi na své otázky ohledně výbavičky pro kočky. Více o Anetě najdete zde Kontaktovat Anetu můžete na aneta@anetawandrolova.cz nebo na facebookové stránce Tajuplný svět koček
Komentáře